úterý 13. září 2016

Natsucon 2016

Poletech vyhrožování a slibování jsem se konečně dokopala hodit Advík za hlavu a podívat se i někam jinam. Dost pomohlo, že mi s novou prací a uzávěrkami odpadlo všechno, co se odehrává na přelomu měsíce. Buď jak buď, letos jsme se sestrou poprvé vydaly na Natsucon.

Celý výlet provázela jakási fascinace a dojmová nestálost. Nejdříve přišlo nadšení, když jsem nás obě bez problémů zaregistrovala, zaplatila a dávno před conem se dozvěděla, že jsou moje registrace v pořádku. Jistě, adrenalin z nejistoty, zdali mě po příjezdu na místo akce pustí nebo nepustí dovnitř, má něco do sebe, ale člověk si zvykne na všechno. Poté jsem pocítila lehké zklamání, když jsem viděla program. Natsuconí čtyři linie se přeci jen nedají srovnávat s advíkovskou armádou linií a vzhledem k tomu, že i na Advíku byl občas problém si něco vybrat, jsem si nebyla jistá, jak nás akce bude bavit. Také mi přišlo strašně zvláštní, že jedeme jen na necelé tři dny. Byla jsem z toho tak zmatená, že jsem si volno brala kvůli přípravám už od středy a málem bych i byla vyrazila o den dřív, kdybych znovu nekontrolovala rezervaci v hostelu. Zvyk je železná košile. V závěru však převážila spokojenost s kapkou překvapení.

Částečně za to mohly i věci kolem Natsuconu. Jednak se vše odehrávalo na Karlíně, tedy v samém centru Prahy, kde je spousta hospod, restaurací, prodejen, zastávek a vše co by kamenem dohodil. Zkrátka úplně jiná úroveň možností než nabízejí okrajovější části Prahy, kde se obvykle koná Advík. Druhak jsme ubytování neměly 30 až 60 minut daleko ale jen deset minut pěší chůzí. Právě ono centrum nám nabídlo dost hostelů v okolí, takže jsem mohla vyloženě vybírat. Má volba padla na hostel Florenc, který měl spoustu výhod a jen velmi málo negativů. Začněme negativy. Ty byly celkem dva. Za prvé byl trochu problém s vodou, protože rozvody podle mého rozhodně nebyly dělané na takovou spotřebu. Voda tekla. Jen si neumím představit, že bych si pod ní myla hlavu, jelikož už jen smýt mýdlo byla s tím pidi proudem dlouhodobější záležitost. Za druhé, hostel byl přímo u autobusového nádraží a těsně vedle vlakové trati a rušné ulice. My měly okna na nádraží, resp. na část, kde se autobusy odstavovaly na noc, takže nám pod okny neustále mručely motory nebo pípalo couvání. Pokud vám ale hluk při spánku příliš nevadí, není to nic, co by se nedalo přežít. A pak tu byla spousta pozitiv. Hostel byl čistý, tichý, dobře zařízený, snídaně v ceně obsahovaly sice trochu hektické pobíhání mezi pulty, ale najedl se z nich každý. Cena mi na tuto část Prahy přišla epická (2100 Kč za dvojlůžko se sdílenou koupelnou na buňce na dvě noci). Díky poloze jsme také za celou dobu kupovaly jen jednu jízdenku, což oproti předchozím letům byla velká úspora. Autobus z Mostu nás vyhodil prakticky u hostelu, u kterého se také nachází přestupní metro a v blízkém okolí všechny ostatní druhy dopravy. Když jsme se pak rozhodly jít nakoupit do Paladia, opět to bylo kousek a navíc jsme využily možnosti bezplatného uložení zavazadel v úschovně na Florenci. Zkrácena verze - ten hostel miluji.

A jakže se ubytování a okolí odrazilo i na samotném vnímání Natsuconu? Vzdálené ubytování na Advíku nás neustále konfrontovalo s faktem, že to máme domů daleko a nemá cenu tam jezdit. Proto jsme zůstávaly na akci často jen proto, že už bychom se nestihly vrátit, což vedlo k otrávení. Tady jsme se rozhodly si dát sprchu a trochu si orazit, než budeme někam pokračovat, a mohly jsme. Žádný stres, žádné vězení. Také jsme zde měly na výběr lepší občerstvení než čínskou restauraci a stánek s připálenou pizzou. Což bylo štěstí, protože nabídka uvnitř Natsuconu nás až na Bubbletea absolutně nezaujala obsahem ani cenami a těžko bychom se tam živily, jako jsme to dělaly na Advíku. 

Teď už ovšem k samotnému Natsuconu. Programu jsme navštívily docela málo. Na rozdíl od Advíku jsem ale nikdy neměla pocit, že tím o něco přicházím, že tím jde vlastně celé vstupné do háje. Těžko říct proč. Navštívily jsme jeden workshop a několik přednášek, přičemž i ta nejméně povedená přednáška tady byla lepší advíkovský průměr. Bylo také skvělé v programu vidět všechny ty známé přednášející, které jsem kdysi dávno ráda vyhledávala na Advíku, ale kteří odtamtud postupně vymizeli. Také mě učarovala atmosféra celého conu. Netuším, jestli šlo o běžnou návštěvnost nebo letos přijelo méně lidí než obvykle, ale celé to působilo příjemně komorně. Všude jsme se vešly, všude se dalo bez obtíží projít, všude byla naprostá pohoda a klid. Dost mi to připomnělo první ročníky Advíku než se z toho stala špatně organizovaná mega akce.

Kanzaši - Jejka
Výroba látkových kytek, z nichž se dají vytvořit naprosto úžasné doplňky, mě lákala spoustu let, ale nikdy jsem se tam nějak nedostala. Nevhodná doba nebo se mi programově kryla s něčím zajímavějším. Dvouhodinový workshop byl nakonec trochu rozpačitý. Nejspíš kvůli změnám programu se musela Jejka nakonec vypařit, aby se zhostila jiné své přednášky, a na místě nebylo dost (funkčních) nůžek, takže se pracovalo dost obtížně. Hlavně jsem ale na jakékoliv ruční práce naprosto levá a nešlo mi to. Vůbec. Moje retardované kytky by brečely, kdyby mohly. Přesto návštěvu workshopu považuji za přínosnou. Základ práce mě naučil a teď můžu ve volných chvílích doma (beze svědků) pracovat na svém sebezdokonalování. Třeba ty kytky jednou začnou vypadat jako kytky.

Rakovina jménem Free to play - Andy
První polovina přednášky nebyla úplně nezajímavější. Hodně všeobecný úvod do různých typů financování softwaru mi nepřinesl nic nového a her se dotýkal jen lehce. Pak jsme se ovšem k oněm hrám dostali a vše se obrátilo o 180 stupňů. I přednášející mluvil tak nějak svižněji a téma pojal zajímavě. Žádné zbytečné zatracování "mikro" i jiných plateb, ani žádné vynášení do nebes ve jménu blaha programátorů. Andy krásně ukázal, jak je všechno relativní a že nemůžeme nikdy definitivně říct, že je něco špatně nebo dobře. Vždycky se musí posuzovat hra a herní systém od hry a herního systému. V zásadě jsme se shodli, že dodatečné placení za herní obsah je naprosto v pořádku, dokud platícím hráčům nepřináší skutečně drtivé výhody, které okamžitě převáží zkušenosti ostatních hráčů. Také jsem si uvědomila, jak je Tera i přes množství negativů skvělá, protože si můžete zaplatit nejlepší zbroj ve hře a za tři dny mít vybavení špičkového hráče, ale dokud nemáte potřebné schopnosti, vyklepnou vás méně vybavení hráči jako malého caparta.

Ukijoe - Markéta Koloušková
Nakonec se našla i trocha tradiční japonské kultury pro mě. Sestra jistě omluvila. Na podobné přednášky obvykle chodím vybavená určitým množstvím znalostí, byť nedokážu přechytračit přednášející, kteří už se blíží k hranici profesionálních fanoušků daného oboru. I sem jsem tedy šla, spíše jen abych si vyslechla jiný názor, protože mě obrazy ukijoe fascinují. Pro neznalé, jde o dřevotisky, které se hlavně v době Edo využívaly jako spotřební umění - plakáty divadel, obrazy herců, ilustrace sešitových knih, které se v té době rozmáhaly, a v neposlední řadě i nějaké to umění pro umění. Jde o neuvěřitelně precizní práce, v nichž se krásně odráží japonský smysl pro detail a kouzlo okamžiku. Doporučuji si něco vygooglit.
Přednáška sama o sobě byla bohužel tím nejslabším na Natsuconu. Výklad byl trochu utahaný, nezáživný, trpěl častými odmlkami. Předpokládám, že slečna Koloušková nemá s přednášením příliš velké zkušenosti a potřebuje výklad trochu vypilovat. Informační hodnota ovšem byla dobrá, obrazový materiál bohatý a věřím, že s trochou zkušeností bude další její přednáška mnohem lepší. A navíc mi prozradila i něco nového. Nějak mě totiž hloupě nikdy nenapadlo si zjistit, jak se dřevotisky vlastně vyráběly, a teď je obdivuji ještě víc.

Korea není dokonalá - Kwietitze
O Koreu se zajímám jen povrchově. Zakotvila jsem u Japonska a korejské informace se ke mně dostávají spíše skrze okolí nebo těch pár doramat, které jsem viděla. Doposud jsem proto žila v domnění, že žádná země nemůže být tak padlá na hlavu jako Japonsko. No, máme nového vítěze. Obzvláště část o korejském školství mi doslova vyrazila dech, protože v této oblasti jsem opravdu nevěřila, že může existovat něco extrémnějšího než to japonské. Krom školství jsme se podívali i na plastické operace (tady pro mě nic nového), herní idoly (stejní otroci jako jakékoliv jiné korejské idoly), svobodné matky (o tom si nutně musím zjistit víc), a možná i další věci, na které si již nevzpomenu. Výklad byl skvělý, obrazový materiál vhodně zvolený, ze dvou trailerů na dokumentární filmy jsem měla doslova husí kůži. Zkrátka spousta nových informací, díky nimž jsem ráda, že žiji tam, kde žiji.

Zlatý věk a úpadek anime - Grek1
Jsou přednášky, které navštívíte, protože vás zaujme téma. Jsou přednášky, které navštívíte, protože vás zaujme anotace. A pak jsou přednášky, kam jdete bez ohledu na obě věci, protože je vede určitý přednášející. Grekovy přednášky rozhodně patří k poslední skupině.
Tentokrát se Grek1 soustředil na jakési zlaté období, kterým se fanoušci ohání, a na úpadek, jímž neustále straší. Výklad zahájil menší diskuzí, kdy se obecenstva ptal, co vnímají za ono zlaté období a proč podle nich anime tvorba upadá, přičemž se názory značně lišily. A pak nám krok za krokem ukázal, jak jsou všechny užívané argumenty vlastně naprosto zcestné, mylné a jak se s nimi potýkali autoři již před desítkami let. Opět jsem se tedy s přednášejícím shodla. Podobné diskuze mě baví napříč médii a zastávám stejný názor - nikde žádné období vrcholu ani úpadku neexistovalo. Jen se všechno mění. Forma, fanoušci, jejich paměť. Aneb krátká chvilka zamyšlení nad tím, jestli jsme někdy po letech znovu koukali na anime, které nás kdysi velmi zaujalo. Noir mě naučilo, že takové věci se nedělají. Pokud jde o mě, skvělé téma, skvělé provedení a velmi zábavná hodina.

A to byl poslední bod programu. Po Grekovi1 jsem ještě chtěla zůstat na Prasátkovu přednášku o japonském cosplayi, ale protože i ta byla v Naře - jinak skvělé přednáškové místnosti nacházející se bohužel hned pod střechou - kde bylo značné vedro, vzdaly jsme to. Začalo mi být špatně a díky ještě doznívajícím problémům s krční páteří, kterým neprospěla projekce vysoko nad našimi hlavami, jsem měla co dělat, abych při odchodu neomdlela. Sobotu jsme tak po menším odpočinku raději uzavřely skvělou návštěvou blízké burgerárny, kde krom dobrého jídla měli i dobré pivo. Nedělní program jsme zase vynechaly z časových důvodů. Zaujaly nás jen odpolední věci a to už bychom nestíhaly navštívit Paladium (ani jedna nejsme ranní ptáčata) a pak dorazit na námi zvolený spoj (jeden z celých tří). Sice jen pět věcí, ale minimálně já si to užila a příští rok se určitě vrátím.

Žádné komentáře: